- Strom na kopci -

"Joj, tak tohle bych tady teda nečekal" řekne si malý ježeček překvapeně, když celý unavený spatří mohutný starý strom na vrcholku kopce. 

Právě se sem zatoulal.

"Ten musí mít určitě moc moc let.." pomyslí si a vydá se bez ostychu směrem k němu.

Ježeček se zrovna nedávno odkulil od maminky ježkové. Doma mu to bylo už malé.

Znal tam totiž úplně každičký maminčin hrníček a všechny záplaty na tatínkových bačkorách.

Měl dopodrobna prostudovanou celou bráškovu sbírku všech osmi kaštanů a už ho přestalo bavit neustálé chválení sestřiččiných obrázků.

Holt naznal, že by se rád podíval kousek dál za jejich ježčí doupě. 

"Až nastane čas, nezapomeň se vrátit tam, kam patříš." pověděla mu maminka na rozloučenou a dala mu pusu na čelíčko. 

Ke stromu na vrcholku kopce ho něco táhne. Je to něco daleko většího než zvědavost. 

Je to takový silný pocit, že ukrývá něco vzácného. 

"Už-jenom-kousek!" povzbuzuje sám sebe celý ufuněný. "Nejvíce to bude tak dvacet ježčích kroků." pokračuje ve své cestě dál.

"Nepřibližuj se!" zaburácí hluboký hlas.

"Páni!" žasne opět ježeček s otevřenou pusinkou.

"Já jsem nevěděl, že stromy mluví!"

"Já nejsem žádný strom!" zavrčí opět hlas.

"Jak to, že ne?" ptá se nechápavě ježeček a hledí na strom.

Ten hlas jde přímo ze stromu před ním. Tak jak to, že to není strom?

Doma toho ježeček viděl i slyšel spoustu, ale tohle mu smysl teda nedávalo. 

Vidí strom. Slyší hlas. Ale strom nemluví?

"Prostě nejsem!" odpoví mu hlas uštěpačně.

"Tak kdo tedy jsi?" zeptá se znovu ježeček a zase přistoupí o malinko blíže ke kmenu stromu.

Už jenom deset ježčích kroků. 

"Jsem, kdo jsem a ty jdi pryč!"

Už jenom pět ježčích kroků.

"Copak ty mi nerozumíš?" zlobí se hlas.

Už jenom dva ježčí kroky.

A najednou to ježeček vidí.

Ve kmeni obrovského stromu je velikánská dutina.  

A z té obrovské dutiny čouhají dvě šedá ušiska a dlouhý prošedivělý čumák.

Na první pohled tvor vypadá velmi nebezpečně.

Ježečka ale z nějakého důvodu vůbec neděsí. Naopak.

Ježeček dojde až ke vstupu do dutiny stromu.

"Kdo tedy jsi?" zeptá se znovu ježeček a usměje se na tvora.

"Říkám, jdi pryč!"

"Máš moc hezký domeček." pochválí košatý strom zvířeti. 

Zvíře pošle na ježka svůj nejstrašidelnější pohled ve snaze ho odehnat a získat zpátky svůj klid.  Zdá se, že však neúspěšně.

"Co to je za strom?" dál vyzvídá ježek a usměje se na pana domácího. 

"To je starý dub." ozve odněkud zvenku. "Stojí tu už víc než dvě stě let."

"Slyšíš to taky?" zašeptá ježeček a vykulí svá očka na pána domu a rychle se ukryje do dutiny stromu.

"A ten starý mrzout za tebou je vlk."

Vlk se zamračí a nevěřícně zakroutí hlavou. Copak se ho tu vážně už nikdo nebojí? Nejraději by se toho zvědavého prťavého ježka zbavil.

Ježeček sebere odvahu a skulinkou v kůře vykoukne ven. Oči má plné úžasu. Takové zvíře ještě neviděl.

Kouká na nádherné zrzavé stvoření, které sedí na kameni před vykotlaným stromem a ladně si čistí lesklý kožich.

"Kdopak jsi?" zeptá se ježeček zdráhavě a trošičku se před tou kráskou zastydí.  

"Já jsem liška." odpoví tvor vznešeným hlasem a načechrá si svůj hustý ohon ozdobený sněhově bílou špičkou.

"Páni, ty jsi krásná!" pochválí lišku ježeček a dál si ji s obdivem a otevřenou pusinkou prohlíží. 

"Já jsem ježeček a tady" ukáže někam za sebe do dutiny stromu "tady je můj nový kamarád."  

"Nejsem žádný tvůj kamarád. Ani nový, ani starý." zavrčí vlk.

"Blíží se bouřka." pronese jen tak mimochodem liška. 

Nad hlavami zvířátek se ozve hlasité zahřmění.

"S dovolením, pánové!" pronese liška a ladně se protáhne mezi vlkem a ježkem do úkrytu stromu. 

"No, co to? Toto?" koktá udiveně vlk. 

Vůbec nechápe, co se to tady právě odehrává. Jeho opuštěný strom, jeho zapomenutý kout, jeho místo plné klidu-bylo prozrazeno!

Když tehdá objevil tenhle ztracený kousek světa, osamocené místečko na vršku kopce, ani ve snu nepočítal s tím, že na něj někdy někdo přijde. To mu byl ale hovnivál dlužen!

"Jauvajs!" vybafne vlk, když ho liška během svého uvelebování natlačí na ježkovy bodlinky.

"To snad toho dneska nebylo už dost?" zoufá si bezmocně vlk.

"Udělejte prostor dámě, pánové. Snad nechcete, abych se tu zmačkala a ušpinila si kožíšek!"  pronese vznešeným hlasem liška.

"Vlku, promiň, já nechtěl..." podívá se ježeček na vlka svýma velkýma uslzenýma očičkama.

Vlk se na ježečka ohlédne, a i když ho dělí pár chvil od toho, aby začal výt bolestí, rázem se v jeho osamělém srdci něco pohne.

Pohled na to malé vystrašené stvoření v něm cosi probouzí. I přesto že ho tento malý cizinec před chvílí vyrušil v jeho úkrytu, probouzí se v něm potřeba ho chránit.

"Co se to tady děje?!" nechápe své pocity vlk.

"To je dobrý..." zavrčí co nejmírněji přes své ostré zuby a ježečkovi záhy odpouští.

Bolestí funí mezi svými šedivými fousy, tlapa ho bolí, víc než by chtěl. 

Zčistajasna přesune svou pozornost směrem k lišce. Nejraději by jí dal hned co proto. 

Ale kvůli ježečkovi spolkne svoji vlčí hrdost. 

A teď doopravdy. Co se to s ním se vším všudy děje? 

Vždyť vlk si nenechá skákat po hlavě od nějaké lišky. Vztek se mu zarývá pod jeho vlčí kůži. Však to jen tak nenechá! Vstane, dechne se z plna plic, a...

"Já mám hlad." přeruší vlkovi záměry nešťastně ježeček.

"Jíš žaludy?" zeptá se vlk pořád ještě trošku naštvaně a podívá se na tvorečka.

"Když já nevím, co to je..."

"To jsou plody dubu, zrovna jeden máš u tlapky."

"Ježci žaludy přeci nejí." neodpustí si poznámku liška, jako by vlkovi chtěla naznačit, kdo je tu ten chytrý. 

"Fujky, to mi teda moc nevoní." pokrčí ježeček čumáček, když k žaludu přičichne a začne natahovat. "Nemáš tady náhodou žížalu?"

Liška párkrát jemně hrábne do vlhké hlíny pod korunou vzrostlého stromu.

"Tu máš..." přistrčí kroutící se tkaničku k ježkovi.

"Mňáám. Děkujů!" zaraduje se spokojeně ježeček a hned se natahuje pro další.

Z venku se ozývá zvuk silného deště, který dopadá na listy starého dubu. I přesto, že déšť je silný, hustá koruna do úkrytu nových obyvatel nepustí ani kapku.

Zvířátka se v dutině sice trošku tísní, ale šum padající vody a teplo kožíšků ukonejší všechny k hlubokému spánku. Zatím ještě ani jeden z nich netuší, že z nich bude co nevidět nová smečka. 

"To byl ale krásný den." zaraduje se do ticha stromu ježeček a zachumlá se ještě hlouběji do liščina měkkého ocásku. 

Ještě než se mu začne zdát něco krásného, uvědomí si, co ho ke stromu přitahovalo. Byli to tihle dva noví kamarádi. 

"Chmmm" zamručí vlk na oko nevlídně, ale po velice dlouhé době konečně neusíná sám. Uvědomuje si, že je to přesně to ono, co mu scházelo.

"Nemáte zač, pánové." připíše si zásluhy liška, potutelně se usměje a schoulí se do klubíčka.

Vlk ještě pro jistotu chvilku drží stráž, ale jakmile uslyší poklidné oddechování ježečka a slabounké chrápání lišky, nechává se uklimbat zvuky deště i on sám.

OBRÁZKY  K  PŘÍBĚHU

OMALOVÁNKY  ke  stažení